ŠŤASTNÁ RODINA

Při odstraňování krizí je potřebné mít před očima jejich příznaky (symptomy). Až si je všechny uvědomíme, snažme se odhalit jejich příčiny a podle nich je teprve možné najít způsob, jak tyto příčiny odstranit, jak situaci zlepšit a opět dosáhnout harmonického soužití. Mezi příčiny krizí, které manželé nemohou zvládnout sami odstranit, patří závislost na alkoholu, na drogách, poruchy duševní, případně sexuální a dlouhodobá opakovaná nevěra. Návštěva psychologa bývá někdy potřebná též k nacházení skrytých příčin.
První manželská krize se objevuje v době přechodu ze zamilovanosti ke zralé manželské lásce. V důsledku jejího nezvládnutí bývá dost velké procento manželství zbytečně rozváděno do pěti let od svatby. Již v prvním roce manželského života se projevuje ovoce falešných očekávání, nesplněných nereálných představ, které byly při vstupu do manželství. Může jít i o protichůdná a proto neslučitelná přání, například představoval-li si jeden po svatbě kulturní vyžívání s hodně cestováním a druhý naopak poklidný, usazený manželský a rodinný život. Představy se týkají různých nároků na partnera a následuje očekávání, že bude jiný, než najednou ve skutečnosti je. Vede to k sobeckému vyžadování, aby se druhý snažil ty představy splnit a pak k výčitkám, že není takový, za jakého byl pokládán, takový, jaký se jevil. Dále k různým podmínkám až s hrozbou trestu. Čím větší je naléhání, tím větší následuje stažení se a ochladnutí vztahu. Příčinou některých očekávání bývá i odrážení se poměru mezi rodiči a zvyklostí v původní rodině. Bývá předhazováno, jak co dělal rodič opačného pohlaví a podobné jednání se očekává i od partnera. Takové měřítko je ovšem špatné. Provokativní chování v souvislosti s očekáváním bývá zpočátku neuvědomělé a týká se většinou různých návyků. Dá se mu odvyknout nebo na ně zvyknout, má-li láska či zamilovanost potřebnou sílu. Větší problémy jsou tehdy, týká-li se očekávání jiného pořadí hodnot. Čím jsou očekávání při vstupu do manželství vyhrocenější, jasnější, více zvnitřnělá, více zafixovaná, tím bývá stabilita manželství menší. Krize někdy vznikají ze zcela malicherných příčin, které se v jiném manželství tolerují. Velikost příčin, z nichž vzniká krize, si určují manželé sami tím, nakolik se respektují, nakolik jsou snášenliví a trpěliví. Ke krizím přispívá hněv, častý v projevech afekce, hodnocení znevažující druhého s netaktním odmítáním jeho návrhů, nečestné jednání a další negativní chování. Co se týče projevů hněvu, může jít o více příčin, a to: o únavu, pro kterou se maminka může zlobit na nemotorné dítě, po němž opakovaně uklízí, a přece je jasné, že ho nepřestává mít ráda. Hněvivé reakce, k nimž přispívá únava, se mohou stejně pak týkat i manželského partnera. Vedle únavy to může být zraňující nezdar s rozpaky nebo nečekaná nemilá zpráva či vyrušení z něčeho napínavého. Jsou to podněty k vyvolání zlosti, aniž je sám partner hlavní příčinou. U problému opakujících se zlostných výbuchů je potřeba uvědomit si skutečnost i s důsledky a snažit se z negativní náklonnosti vymanit i za pomoci manželského partnera.
První krize také bývá v souvislosti s mýtem označovaným jako "právo na štěstí". Zde jde přímo o přesvědčení: beru si toho druhého proto, aby mne stále uspokojoval a stále budeme zamilovaní a šťastní. Je to projev té nezralé lásky schopné milovat jen proto, že cítí potřebu druhého. Když uspokojení této potřeby přestane cítit, uvažuje hned o výměně partnera.
Další mýtus se týká upřímnosti a říká: Nebudeme mít v rodině žádné tajemství a všechno si musíme říci. Ne všechno je vhodné a správné mezi sebou vždy říkat. Každý má nějaké nedostatky a je dobré se vzájemně znát. Není však rozhodně dobré bez potřeby zdůrazňovat manželskému partnerovi to, co by ho zraňovalo, a nic nemohlo zlepšit, například nespokojenost s jeho postavou, s jeho zdravotním omezením schopností apod. Také není dobré vnášet do rodinné atmosféry problémy vyvolávané opakovaně v zaměstnání a tlačit tak manželského partnera k projevu litování nebo k rázné odpovědi, která jen zvýší napětí. Navíc může zbytečné psychické zatížení pocítit celá rodina. Rovněž by dusno a zranění vztahu mohlo vnést svěření se s nepatřičnou náklonností k další osobě. Z takové náklonnosti bývá lepší rychle se vymanit sám, popřípadě s transcendentní pomocí. Kdy co říkat, nebo neříkat ovlivňují okolnosti, nálady a schopnosti druhého k přijetí problému s přiměřenou reakcí na něj. Na mnoho věcí bývá také potřeba soukromí a nehodí se je řešit před dětmi. Také pozor, aby neúplné sdělení, pro nedostatek času, nevyvolalo zmatek. Na zlepšení toho, co se nám na druhém občas nelíbí, musíme postupovat taktně a bez výčitek. Nemá význam přehnané slibování, že všechno si řekneme, ale znát své povahy a schopnosti. Samozřejmě ne proto, abychom jednoho dne řekli: "Mám tě přečtenýho!" To rozhodně neříkejme. Ale buďme otevření, zároveň s velkou citlivostí i vnímavostí potřeb druhého. Svou empatii doplňujme moudrostí a postojem lásky.
Pygmalionský mýtus se také často vyskytuje a jeho podstatou je milovat sebe v druhém tím způsobem, že si ho budu stále opracovávat podle svých představ. Podkladem je zde vyprávění ze starého Řecka o kyperském králi, který nebyl ochoten mezi Kypřankami si vybrat manželku. Jako sochař, umělec, pak vytesal ideální sochu ženy, do které se tolik zamiloval, že to prý pohnulo bohyni lásky Afroditu k tomu, aby způsobila zázrak a oživila ji. Tento mýtus je destruktivní pro stálé projevy nespokojenosti a pro touhu stále opravovat partnera. Milovat jen sobě podobnou osobu znamená narcistický druh lásky.
Diovský mýtus je též odvozen od řecké mytologie a poukazuje na následující. Jako měl Zeus prvenství mezi ostatními z bohů, tak podobně při tomto mýtu si muž může dovolit to, co ostatní členové ne. Muž má být sice hlavou rodiny, ale nesmí, jako u tohoto mýtu, vystupovat jako neomezený vládce. Tam, kde se takové vystupování vztahuje na ženu (jež má být milujícím srdcem), tam se mluví o amazonském mýtu, protože amazonky svého času vládly nad muži.
Jedním z negativních projevů, které mohou manželské soužití narušovat, je tzv. "čtení myšlenek", při němž jde o zlozvyk stále se snažit mluvit za druhého, domnívat se, že vidí do druhého a že to za něj řekne lépe.
Zastavili jsme se u několika mýtů, které často ohrožují dobré fungování manželství a rodiny. Podívejme se nyní ještě na další rozdíly mezi funkčními rodinami, které mají budoucnost, a dysfunkčními, kde to přinejmenším skřípe a funkce rodiny je ohrožena krizí.
Rozdílný postoj můžeme vidět k otázce osobní autonomie. Tam, kde se její rozvoj podporuje, členové rodiny se dovedou těšit ze vzájemné blízkosti. Kde však je vyslovení rozdílného názoru považováno za věc nebezpečnou, tam se bude vyskytovat úzkost, případně bude klíčit vzpoura a nenávist, a to právě pro ten pocit ohrožení osobní autonomie. Ve šťastných rodinách, které jsou funkční, bývají děti alespoň občas povzbuzovány k vlastním rozhodnutím a učí se tak i odpovědnosti za to, jak rozhodují. V takových rodinách i děti mohou s něčím nesouhlasit a generační hranice zůstávají zachovány stejně jako vedoucí role. Naopak u rodin s narušenou funkcí nebývá podpora k vlastním rozhodnutím, a pokud se vyskytnou, jsou tlumena. To může zvláště u dětí vést ke vzniku pochybnosti o sobě, o svých hodnotách a vytváří se nedostatek sebedůvěry. Mezi tyto rodiny se řadí ty, v nichž se vyskytuje smazávání generačních hranic, často podlézavým způsobem, kterým chtějí rodiče svým malým dětem dělat téměř rovnocenné partnery, místo toho, aby jim zůstávali autoritou, která vzbuzuje úctu a jíž je možné důvěřovat.
Podívejme se ještě na zbývající, tzv. zákonité krize. Jedna se někdy objevuje po dostavbě domu. Při jeho stavbě způsoby vzájemné komunikace mohou krásně fungovat, ale po dokončení, kdy je očekáváno spokojené užívání života, najednou vzniká krize. Dala by se i předvídat pro změnu poměrů. Dříve všechen čas, energii i peníze odčerpala stavba a teď se názory na využití liší. Nemalou negativní roli může mít i pýcha stavitele.
Určité krizové problémy mohou souviset i s narozením dítěte, a to tehdy, pokud v manželství není samozřejmostí, že manželský partner a soužití bude i nadále mít prioritní důležitost. Upne-li se žena na dítě a manžela bude odsouvat, přestane soužití fungovat. Péče o dítě má soužití manželů upevňovat, nikoliv narušovat.
Poslední zákonitá krize, která někdy přerůstá v katastrofickou, se objevuje opět při změně poměrů v rodině, a to v období odchodu dětí po jejich osamostatnění, kdy manželé opět zůstanou sami.